Součástí štědrého večera bylo tajemné vánoční kouzlení. Každý se ho
trochu bál, přesto se každým rokem znovu a znovu snažil poodhrnout clonu
budoucnosti.
Nejznámějším čarováním bylo rozkrajování jablíček.
Objevila-li se hvězdička, znamenalo to štěstí, byl-li tam ale kříž,
znamenalo to smrt nebo vážné onemocnění. Podobně se věštilo z vlašských
ořechů. Černý vnitřek ořechu předpovídal neštěstí a smutek, zdravý ořech
pak radost a štěstí.
Skořápky ořechů se využily u
dalšího věštění, kdy se do skořápky umístnila svíčka a puštěná po vodě
naznačovalo svým chováním něco málo z budoucnosti.
Na Štědrý večer neměl mít nikdo u sebe žádnou cizí věc, protože by ho v dalším roce čekala smůla a neštěstí.
Svobodné a nezdané dívky nezapomínaly na házení pantoflem.
Postavily se zády ke dveřím, do pravé ruky vzaly pantofel nebo jinou
vhodnou obuv a hodily ji za sebe. Mířil-li střevíc špičkou ke dveřím,
očekávala se svatba a odchod z domu, špička v opačném směru znamenala
nejméně jeden další rok zůstat "na ocet".
Pokud se chtěla dívka dozvědět jméno jí souzeného,
vzala jablko a nůž. Jablko oloupala tak, aby získala jednu dlouhou
spirálu. Tou pak třikrát zatočila nad hlavou a odhodila ji. Na zemi
spirála vytvořila tvar, z něhož bylo možné s trochou fantazie vyčíst
písmeno, jímž začínalo jméno toho pravého.
Oloupané jablko se pak dalo použít k dalšímu zvyku.
Nožem se rozdělilo na tolik dílků, kolik bylo osob u stolu a každý svůj
dílek snědl. Všichni věřili, že kdyby kdokoli z přítomných v příštím
roce zbloudil (obrazně či doslova), stačilo si jen vzpomenout, s kým
jedl o vánocích společné jablko a našel by cestu zpět.
Další jablíčkové kouzlo bylo důležité pro hospodáře.
Ten vzal dvanáct jadérek, které vložil do misky s vodou. Kolik jich
vyplavalo na hladinu, tolik se dalo v příštím roce očekávat suchých
měsíců.
Podobně se dalo věštit z cibulových slupek.
Z cibule se naloupalo dvanáct sukének, položily se vedle sebe a do
každé se nasypalo trochu soli. Každá sukénka představovala jeden měsíc v
roce. Na které se sůl do rána rozpustila, v tom (podle pořadí vedle
sebe) se očekával déšť. Ve které pouze zvlhla, ten měl být normální a u
které sůl s cibulovou sukénkou nic neprovedla, se dalo čekat sucho.
Zapomenutým slovanským zvykem bývalo namazat si na Štědrý den tváře medem. Tím si každý zajistil, že ho po celý příští rok měli mít všichni rádi.
Pro vdavekchtivé dívky existovat způsob, jak toho dosáhnout. Stačilo se zmocnit devíti patek od vánoček a schovat si je.
Jinde házela děvčata hůl na hrušku, na kolikátý pokus je povedlo, že se hůl na stromě zachytila, po tolika letech ji čekali vdavky.
Známým věštěním bývalo i klepání na kurník.
Ozval-li se děvčeti nejdříve kohout znamenalo to, že se dívka vdá do
roka. Ozvala-li se nejdříve slepice, dívka měla zůstat svobodnou.
Jiným zvykem bylo odléváním roztaveného olova do připravené nádoby s vodou. Získaný vychladlý odlitek olova se zkoumal a zjišťoval k čemu se nejvíce podobá.
O půlnoci děvčata běhávala přes naoranou brázdu volajíce:
"Štěkej, štěkej pes, kde je milý dnes, ať je tu hned!". Poté vyčkávala z
které strany pes zaštěkal, neboť z té strany měl přijít jejich budoucí
ženich.
Děvčata třásla také bezem a přitom říkala: "Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde je milý dnes?". Na tu stranu, kde se ozvalo štěkání se pak dívka měla provdat.